Pokud vám úplně neštymuje nadpis článku – nevadí, třeba si přečtete jednou něco od Paula Coelha, třeba si přečtete několik zbývajících řádků tady a všechno si sedne…
Prošlo mi pod rukama za těch jedenáct let v naší škole asi dvacítka soutěžních recitátorů, víc jak polovina se dostala do kraje, pětice do republiky (Káča Černá dvakrát), ale minimálně z těch pěti posledně jmenovaných nikdo nebyl a není jako Veronika Faitová, toho času deváťačka rokytnické základky.
Verča totiž, jak jen to říct, Verča je úkaz. Na jednu stranu dře, aniž to přizná, připraví si na zkoušku vždy nová překvapivá řešení jak něco přednést, předat emoci (to se vám to pak takový talent vede - pohoda džez). Na druhou stranu se tenhle vulkán nápadů často nezdržuje si poslední schválené nazkoušené ztvárnění zapamatovat, někdy se jí prostě nechce a její výmluvy si sakra nesmíte brát osobně.
Verča totiž, jak jen to říct, Verča je úkaz. Na jednu stranu hází flintu do žita: „Už jsem byla dvakrát třetí v kraji, první nepostupová, že prej mám blbý hlasivky. Já se na to vyprdnu, foniatr taky nepomůže. Jakej smysl má soutěžit? Stejně mě zaříznou, protože v celostátním, ve Svitavách je blbá akustika, prej v mým zájmu…! Kašlu na to, letos nepojedu nikam!“
Na druhou stranu se v kraji, úplně blbě v doslechu poroty, navíc v doslechu snad všech v divadélku rozhodne vám šeptem zařvat do ucha: „Letos to chci vyhrát, dyť je to naposled, neřikejte, že na to nemám… Asi ne, že jo?“ A koukne na vás těma kukadlama tak, že nevíte, jestli se smát, nebo strachy jektat chrupem. A vsadím se, že v tu chvíli je jí vaše odpověď šumák, ledaže by přinesla nějakou novou emoci jako nápad. Já pak si dávám pozor na to, jak jí odpovím, protože je vzápětí schopná vylézt na jeviště a zparodovat mě tři metry pod zem.
Veronika se rozhodla vyhrát, a tak bude rokytnickou základku 9. a 10. června reprezentovat i se se svým nakřáplým fistulákem v celostátním kole Dětské scény. Byla hrozně hr, chtěla a bojovala a makala a říkala, že navzdory… Jak nečeské!
Veronika se rozhodla vyhrát, a tak bude rokytnickou základku reprezentovat v republice jako pátá v historii, jako první takhle úžasně, skvěle, prdle umanutá…
Jiří Macoun
