Otazníky nad (ne)jednou soutěží
Když napíšete do novin, že žáci vaší (základní) školy uspěli jako každoročně v okresní soutěži, může to mít nejeden efekt. Předně se tak trochu pochválíte, takže si vaší práce všimne veřejnost a, když budete mít kliku, i kolegové a vedení školy. Máte splněno v požadavcích na prezentaci vaší práce. Když už vám tedy zpráva o „nejnezapomenutelnějším“ úspěchu vyšla například v novinách okresního formátu, když pominete, že se nezavděčíte všem a někdo vás nebude mít rád ani za zlaté prase, můžete být spokojeni. Pokud… Pokud se nejedná o soutěž Dětská scéna - soutěž v recitaci. Tato soutěž neprospívá a nemá cenu si lhát.
Ano, připravuji děti z rokytnické základky, ano stali jsme se společnými silami dominantní školou v této disciplíně v okrese i kraji, ano ze tří žákyň kategorie, ve které soutěžíme, letos postoupily do kraje dvě, třetí zůstala na čtvrtém místě těsně za branami. No a co?! Za posledních pět let máme pět účastí v republice. No a co?!
Na tyto tzv. úspěchy lze totiž nahlížet i jinak. Předně - jedná se o soutěž na okraji zájmu všech. Není to matematika ani čeština. Počty soutěžících jsou v našich okresních podmínkách nízké, nejsme z jižní Moravy, nejsme z Prahy. Naprosto souhlasím s tím, že jestli chcete v soutěži uspět, musíte dát každému z účinkujících jako učitel, jako trenér minimálně jednu desítku hodin svého času, své práce navíc. Často zadarmo i bez jiného ocenění, zapadnete i mezi kolegy „stěžejních“ předmětů, proto se soutěži v našem regionu tak často věnují menší a malé venkovské školy.
Navíc se pět zástupkyň východočeských okresů, koordinátorek okresních kol soutěží a přehlídek, metodiček DVPP Školských zařízení pro DVPP KHK, jistě v nejlepším dětském zájmu (jako jeden muž) dohodlo, že dva soutěžící v kategorii z jedné školy stačí. Co kdyby se jich snad hlásilo mnoho, co kdyby jich bylo rok od roku víc? Omezíme je, vymluvíme se na kapacitu zařízení a prostory. Nevadí, že lživě. Naše skvělé soutěže nám přece nebudou zaplevelovat děti svým počtem! Matematika, čeština, dějepis a další soutěže, kde počet zúčastněných klesl za poslední dobu zhruba deseti let téměř na polovinu, nám ukazují cestu. Zlomit zájem dětí a škol jde, ať si ministerstvo se svou vyhlašovanou podporou talentům a těmto svým soutěžím trhne!
Zmiňovat byrokratky a jejich postup je z mé strany jistě velká zlomyslnost a troufalost (konkrétně rychnovské centrum mi bylo vždy oporou a výborným pomocníkem, fanouškem a kamarádem). Ale je to také odraz faktu, že v jejich logice by u nás ve školním kole třetí Katka Černá loni nemohla soutěžit, a nedostala se tak vzápětí do republikového kola. Kdoví jestli by, nepovzbuzena úspěchem, letos zkusila přijímačky na hereckou konzervatoř. (Tož dostala sa do Brna! Naši bývalí svěřenci, teď už středoškoláci běžně v recitaci pokračují, Adriana je letos zas až v republice. A další bývalou recitátorku máme na JAMU, recitátora na DAMU, to vše z dvoutisícové Rokytnice!)
Popravdě ale všechny umělecké soutěže bez publika, někde v ghettě školícího zařízení a bez zpětné vazby jsou hloupost. Pojďte někam do auly, na jeviště, pojďte třeba i tancovat a hrát, hlavně pojďte fandit ve větším počtu a třeba každý rok v jiné škole okresu!
Nejvíce mě ale zajímají a zároveň zraňují otázky osobní. Není malý zájem o tuto soutěž v okrese způsoben také tím, že prostě dostat se do kraje přes konkurenci ZŠ Rokytnice v Orlických horách je extrémně složité? Není to tím, že jsem jako hlavní porotce konkurenčního Rychnovského zvonečku kritizoval práci těch, kteří děti připravovali a vybírali jim texty? Kontaktujte mě, rád vám pomůžu a tentokrát bez ironie. Není to tím, že jsem jisté paní ředitelce jedné z největších škol okresu pravdivě vmetl do tváře, že mě dlouhodobě ze žárlivosti na naše úspěchy pomlouvala u porot? Bolestně postrádám přítomnost jejich žáků, byli skvělí. Chybí mi i základní škola v Kostelci, paní učitelka šla prý do důchodu… Má vůbec můj soutěžní přístup k věci smysl, když například ve Vamberku recitují desítky dětí? No tak nemají úspěch jako my, ale dělají to masově, není to víc?
Nevím a omlouvám se.
Jiří Macoun, Rokytnice v Orlických horách
