Po roce opět další IX. třída na exkurzi v Terezíně...
Po příjezdu do bývalého posádkového města první a zároveň jediné nemilé překvapení. Město zredukovalo dopravu a do centra se už objednaným busem nedostanete. Měsíc stará vyhláška... Zkušenost pro příště.
Na 13. května nám počasí přálo. Bylo teplo, ne úmorné vedro, neboť cesta, která nás čekala, nebyla krátká a jen několik hodin na to, abychom stihli klíčová místa exkurze.
Začali jsme v Muzeum Ghetta. Každou hodinu zde (část kinosálu) promítají historii o Terezíně a nacistickou propagandu. V horním patře a přízemí najdete moderně udržovanou galerii všeho druhu - střípků umění, literární tvorby, osobností a historie zaměřenou právě do doby, kdy posádkové město sloužilo jako ghetto. Děsivé byly rekonstrukce novinových sloupů polepené dobovými plakáty (plné nenávisti či antisemitismu) a pamětní zdi s rytinami jmen zemřelých. Vše podkreslují kopie dopisů židovských dětí, které psaly kamsi domů. Někam, kde už na ně nikdo nečekal.
Pár ulic od Muzea jsme navštívili skromnou jednomístní židovskou modlitebnu. O patro výše se nachází rekonstrukce židovského bytu. Nic pro klaustrofobiky. Byt, ve kterém je přikrčení na denním pořádku (tak byl "vysoký") a do kterého se musela vejít početná rodina, byl rozlohou čtvrtinový než běžná 3+1. Jen tak mimochodem, město bylo postaveno pro 7 tis. obyvatel, v největším "vrcholu ghettoizace" se v něm tísnilo přes 50 tis. lidí (takřka Židů).
Dalším styčným bodem exkurze byla Magdeburská kasárna, ve kterých najdeme rekonstrukci ubikací (s věcmi osobními či denní potřeby) a kde dominuje výstava umění. Kresby, básně, divadelní hry i noty od bezejmenných tvůrců Terezínského ghetta. Skromné a děsivé zároveň, poněvadž v jejich tvorbě dodnes rezonuje tíha a bolest té doby, ale zároveň naděje... Víra v další den byla plamínkem naděje, že život ještě neskončil.
Bohužel, ghetto Terezín není jen sen nebo pohádka, kde dobro zvítězí. Je odkazem utrpení, nenávisti a morálního selhání společnosti. I proto exkurze pokračovala návštěvou židovské márnice, tamního krematoria a hřbitova…
Závěrem následovala komentovaná prohlídka Malé pevnosti. Na průvodci není nic důležitějšího než přenést vás svým výkladem zpět v čase, nechat vás dotknout se minulosti a pocítit respekt k místu, na kterém právě stojíte. Zvlášť pokud je to místo, kde soucit s oběťmi přichází až dlouho poté, co odešly.
Terezín je testamentem lidského utrpení, ale také odvahy a nezlomné vůle žít… a já jsem rád, že naše škola tohle našim žákům každoročně připomíná.
